Včera jsem v metru cestovala v klidu, dokud si ke mně nepřisedl pán. Byl zhruba v mém věku, tedy něco mezi čtyřiceti a padesáti lety. Byl štíhlý, působil zachovale a poměrně vzdělaně. Jen co dosedl na sedadlo, začal se pohyby kvočny podivně rozpínat. Brzy jsem pochopila, že chce prostor, a to i na můj účet.

Překvapil mě a nesměle jsem poznamenala: „Promiňte, ale už vám nemám kam uhnout, jsem v koutě.“ Bez otálení úsečně zavrčel: „Vždyť tady vůbec nemusíte sedět!“ Ke svému údivu jsem stejně pohotově zareagovala: „A víte, že máte pravdu…“ A sedla jsem si naproti. Muž začal kašlat a já přemýšlela, čím mě chce poučit. V tu chvíli přistoupil tatínek s tak pětiletou holčičkou, kterou posadil vedle muže. Holčička si hrála se srolovaným časopisem, dělala z něj kukátko a tatínek jí ho střídavě zakrýval a ona se smála… Pak se uvolnilo místo přes uličku, tatínek si tam sedl a holčička začala šermovat časopisem jeho směrem - přes obličej muže - objektu mé pozornosti. Trvalo to jen chvilinku než tatínek pochopil, že to není dobrý nápad a zavolal holčičku k sobě. Jenže nastalo něco, co nikdo nečekal - onen muž, už plný neskrývané zášti a agrese dítě hrubě strčil. Holčička o to rychleji a hodně zděšeně usedla na tatínkův klín. Já i tatínek jsme nevěřili vlastním očím a zírali na muže. Na co myslel ten tatínek, nevím, ale já jsem si ještě pozorněji začala prohlížet tu neuvěřitelnou, právě kašlající bytost. Pochopila jsem, že kašlem by mi mohl sepnout, že by si se mnou i s holčičkou mohl udělat karmu. Zachoval se k nám přece s neláskou? To je ale jen pohled lidské představy o chování druhých. Ve skutečnosti může být pravda docela jiná: S největší láskou své duše mi totiž donutil přemýšlet nad tím, kterou mou část mi ztělesňuje. Kterou část mého JÁ? Tu odmítnutou, zhrzenou, plnou utrpení způsobenou ostatními lidmi. Nejspíš muži utekla žena, možná vzala s sebou i děti. Třeba je ještě proti němu poštvala a on je dlouho neviděl a neví, jestli k němu někdy vůbec najdou cestu. Možná mu zemřel nejlepší přítel, maminka, možná dcera. Přišel i o práci a je plný hněvu a bolesti v nejistotě z budoucnosti. Svět se mu hnusí a on ani pořádně neví, co se děje a co dělá… A na toho člověka se mám zlobit? A potřebuji vůbec znát jeho osobní příběh k tomu, abych ho mohla přijmout? Někdy je tak těžké vidět Boha v druhém. A mohu ho vůbec vidět v sobě, vždyť sama nejsem svatá. A pro samé hodnocení a očekávání by mi ten vzácný okamžik prozření teď unikl: Ten muž, ať prožívá cokoliv, mne velice obdaroval! Už jsem mu ani nemusela odpouštět, cítila jsem k němu upřímný soucit, bezpodmínečnou lásku naší jednoty. A až zase takového člověka potkám, budu už vždycky vědět, co mě učí…

14. března 2006, Renata Dvořáková